Blízká setkání

Blízká setkání

Blízká setkání - příběhy fotografií a fotografie příběhů

A najednou bylo ticho. Alexandrův džíp zmizel za zatáčkou a já zůstal sám v narychlo vyhrabané díře ve sněhu. Upravil jsem smrkové větve, které mě částečně kryly z místa, odkud by měl přijít a zkontroloval vítr. Byl na mé straně, foukal přímo proti. Kočka nebude mít šanci mě ucítit. Přetáhl jsem si přes kolena tradiční oděv pastevců sobů, vyrobený ze zimní kožešiny těchto zvířat a snažil se zaujmout nejpohodlnější pozici. Vteřiny se pomalu vlekly, jako vždy, když máte na něco čekat. Od rána se trochu oteplilo. Určitě není víc, jak dvacet pět pod nulou. Mozek, který v takových chvílích není příliš zaměstnán, začne pracovat tím nejméně vhodným způsobem. Přišel strach a začal šeptat: „Nechal sis odkrytá záda, co když Tě obejde? Slyšíš to? Co to prasklo? Nebyla to větvička pod obrovskou tlapou? Víš, jak v té kůži vypadáš? Něco mezi divočákem a ležícím jelenem. Snadná kořist! Vždyť v té kůži ani nejsi cítit jako člověk! Jééé a na co máš tu světlici? Stejně nestihneš reagovat! On útočí zezadu!“
Najednou zjišťuji, že mám potřebu se otáčet. Kapuce je ale součástí obleku a omezuje pohyb. Zimní tajga mi přijde najednou zlá a nebezpečná. Ke všemu to příšerné ticho. Po čtyřech hodinách čekání přestávám cítit nohy. Mráz začíná sílit. Připozdívá se. Svléknu oblek a zahrabu ho do sněhu. Navrch položím smrkové větve. Čeká mě pět kilometrů zpátky do srubu a nechci je absolvovat v sobí kůži. Jdu rychle po zasněžené cestě, abych se zahřál. Nebo to na zahřátí jen svádím. Koukám spíš kolem sebe, než abych věnoval pozornost sněhu pod nohama. A pak si jich všimnu. Čerstvých otisků tlap. Jako šňůra se táhnou středem cesty. Okraje stop jsou ostré, hrany neporušené. Nemůže být daleko přede mnou.
Se zvláštním pocitem pokračuji v chůzi, jiná možnost stejně není. Nad vrcholky bříz se objeví kouř z tábora. Trochu se mi uleví. Pár desítek metrů od srubu je na pěšině veliký otlak. Zřetelně jsou vidět otisky předních tlap i rýha po ocasu. On tu před chvíli seděl. Je tu pořád někde kolem mě. Největší kočkovitá šelma na světě. Sibiřský tygr. A to jsou přesně chvíle, proč se věnuji fotografování zvířat. Za snímek téhle nádherné šelmy nejspíš ocenění nezískám. Žádný jsem neudělal. Jednoduše to nevyšlo. Zatím. Mrazení v zátylku mi ale zůstane, kdykoliv si vzpomenu na sibiřskou tajgu. Snad něco z mých pocitů a lásky k divočině najdete i v příbězích a fotografiích této knihy. Ať se vám líbí.

Petr Slavík

Přebal knihy Blízká setkání