Portfolio | Petr Slavík

Fotografie v této galerii vznikly během devíti dnů v oblasti Khwai, Savuti a Chobe na safari nazvaném Vzpomínky na Afriku. Každý rok, na konci období sucha, organizuji tuto cestu pro všechny milovníky divoké africké přírody, romantiky a dobrodružství.

Uganda patří mezi nejpestřejší země Afriky a to jak různorodou krajinou tak fascinující pestrostí fauny. Od nádherných vodopádů, rozlehlých savan a ž po neproniknutelné horské pralesy můžete objevovat její krásu. Přestože většina návštěvníků touží vidět hlavně horské gorily, nabízí tato země i setkání se lvy, levharty, slony či buvoly.

Fotografie v této galerii vznikly během devíti dnů v oblasti Khwai, Savuti a Chobe na safari nazvaném Vzpomínky na Afriku. Každý rok, na konci období sucha, organizuji tuto cestu pro všechny milovníky divoké africké přírody, romantiky a dobrodružství.

Nahlédněte se mnou do života vzácných langurů Bietových, kteří žijí ve vyšších polohách než jakýkoli jiný primát s výjimkou člověka...

Fotografování velkých šelem je silným zážitkem kdekoliv na světě. Břehy Kurilského jezera v jižním cípu poloostrova Kamčatka ale nabízejí takovou koncentraci medvědů, že brzy přestanete počítat jedince, kteří se vám během dne dostávají před objektiv. Kamčatský poddruh medvěda hnědého patří mezi největší na světě. Může dosáhnout hmotnosti přes šest set kilogramů. Díky milionům lososů, kteří každý rok táhnou do svých trdlišť, mají tyto obrovské šelmy dostatek potravy a je možné poměrně často pozorovat medvědici se třemi i čtyřmi medvíďaty. Když ležíte na břehu jezera a čekáte na vhodný snímek, velmi často se dostanete do přímého kontaktu s těmito tvory. Rybařící medvěd se tak soustředí na svou kořist, že často přestane vnímat vzdálenost mezi ním a vámi. Když vám zacáká objektiv vodou, začnete přemýšlet: „Jak daleko je příliš blízko?“

Myslíš, že je normální, aby se dva dospělí lidé motali dobrovolně v džungli uprostřed noci a navíc v dešti?“ ptám se tmy vedle sebe. Tma je chvíli ticho, je slyšet jen déšť. Nakonec mi tma odpoví: „Jasně, že není!“ Cítím, že se tma usmívá a přistihuji se, že se usmívám taky. Dva blázni. Já a tma. Najednou tma zabliká čelovkou. „Půjdeme!“ zavelí tma, která ve světle baterky získala podobu mladé ženy. V pláštěnce, s malým světýlkem na čele připomíná bludičku. Následuji doktorku Mili do džungle, abych se na pár dní stal součástí jejího světa nočních skřítků…..

S prvními ranními paprsky stoupá rodina paviánů dželada do travnatého svahu. Z povzdálí se je snažím následovat. Popojdeme, něco utrhneme, prohrabeme si navzájem srst. S každým dalším stoupáním, jsem jim blíž. Až najednou sedím uprostřed dželadí rodiny, jako bych byl její součástí. Mladá samička sedí asi metr ode mne. Chvíli dělá, že jí zrovna zajímá něco na zemi. Pak se na mě upřeně podívá, snad s otázkou: „Ty Tarzan?“ Obnaží horní čelist s dlouhými špičáky, tak jak to umí jen dželady a s výrazem: „No, ty sotva!“ se ke mně točí zády. Má kariéra Pána opic tak v několika vteřinách nadobro končí…

Slunce jen velmi pomalu stoupá nad obzor a rtuť teploměru se propadá téměř ke čtyřicítce pod nulou. Přes zasněženou pláň běží obrovský vlk. Protíná dlouhé tmavě modré stíny vykreslené nízkým světlem na panensky bílém povrchu. Jiskřivý sněžný prach mu odletuje od tlap. Běží přímo ke mně a rychle se blíží. Klečím v hlubokém sněhu a zmrzlými prsty mačkám spoušť fotoaparátu. Vlk se zastaví jen pár desítek centimetrů ode mne. Oči máme ve stejné výšce a já se těmi jeho propadám o tisíce let zpět, kdy tito tvorové vládli lesům Severní Ameriky.